Letošního roku se „symbolicky“ dožívá frýdecká malířka, grafička a keramička Eliška Servátková 110 let. Všichni přátelé umění, kteří ji znali, si nedovedou představit, že by její umělecký a pedagogický odkaz byl zapomenut.
Narodila se v Cieszyně, rané mládí prožila v Českém Těšíně, ale většina jejího života byla spojena s frýdeckým zámkem, kde byl vrchním lesním radou její otec Ing. V. Rosenfeld, vynikající lesní odborník.
Mladá Eliška maturovala na německé reálce v Ostravě, kde také navštěvovala malířskou školu. V letech 1942–1943 studovala na Vysoké uměleckoprůmyslové škole ve Vídni, obor grafika u prof. P. Kierniga a pak pokračovala na vídeňské Akademii až do roku 1944 u prof. Fahringera, kdy ji válečné události donutily k návratu domů.
Po válce se Servátková zabývala hlavně keramikou, od padesátých let soustavněji grafickou tvorbou. Po prvních úspěšných výstavách s ostravskými výtvarníky je postupně vymazána z výtvarného života, stahuje se do soukromí a dlouhá léta vystavuje jen příležitostně ve frýdeckém Domě kultury Válcoven plechu. Přes nepřízeň vzniká v té době její velké dílo věnované městu a kraji, s malými odbočkami z cest. Nedoceněnou částí jejího života je pedagogická práce na Lidové škole umění (později ZUŠ), kde působila až do odchodu do důchodu v roce 1981. Zde vychovala řadu budoucích umělců.
K ocenění její umělecké tvorby dochází až v polovině devadesátých let po výstavě Cesta k lidem ve Frýdeckém Muzea Beskyd v roce 1995. Pak následuje celá řada úspěšných výstav nejen ve Frýdku, ale i v Českém Těšíně, Frýdlantu nad Ostravicí, Třinci, Ostravě, Vsetíně, Brušperku, které dostávají její dílo do širšího povědomí a k zaslouženému ocenění. To je stvrzováno i čestným členstvím v Pobeskydském klubu přátel výtvarného umění ve Frýdku-Místku v roce 1996, čestným členstvím ve V-Klubu ve Frýdku-Místku nebo předáním symbolického Klíče města Frýdku-Místku v roce 2000.
Výtvarná tvorba Elišky Servátkové nebyla nikdy racionálním kalkulem, ale především životní potřebou, cestou hledání jistot v složitém a často nepřátelském a nespravedlivém světě, formou komunikace se světem. Její dílo vyrůstá z regionu, a přesto, nebo právě proto, je méně známé než dílo umělců vzdálenějších. Teprve na výstavách ke konci jejího života jsme se seznámili s širším záběrem její tvorby. Udivující je její rozsah a žánrová pestrost, obohacená od roku 2000 také rozsáhlou malbou olejem. Umělkyně za sebou nechala úžasnou uměleckou kroniku města a své doby, kterou se nemůže pochlubit žádné město v Česku. Pro nezájem však to „rodinné stříbro“ leží zapomenuto v depozitářích Slezského zemského muzea v Opavě.
Autorem textu o Elišce Servátkové je historik a teoretik umění PhDr. Karel Bogar.
